Oh Lockhart, Oh Lockhart

27. ledna 2013 v 14:38 | Abigail Osbourne |  Překlady od Theo
Překlad: Theo
Rating: PG-13
Pairing: Harry/Lockhart

P/P Některé pasáže jsou upravené, protože mi přišly moc debilní, nebo dokonce nedávaly smysl. Harry/Lockhart je vážně vzácný druh ff, takže najít nějaký bezchybný, inteligentnější kousek je vážně složité a tenhle mezi ně zrovna nepatří, no… Pardon za chyby nebo trochu kostrbatější věty, ale už nebyl čas si to po sobě přečíst. Každopádně doufám, že jste se při tom alespoň trošku pobavili a příště přidám něco (doufejme) normálního. Theo :33.



Devatenáctého května 1967 oznámili Denis a Andy Lockhartovi narození jejich prvního syna, Zlatoslava. Ubohé dítě, můžeme ho vůbec s takovým jménem vinit za to, co se z něj vyrostlo?

Zlatoslavovo rané dětství bylo velmi šťastné. Byl perfektní dítě a jeho zlaté vlasy zářící jako slunce, jeho růžové tvářičky a hravý úsměv mu dopomohly k pověsti malého andílka mezi matkami a babičkami po celém městě.

Prvního září 1978 začal Lockhart své studium na Bradavické škole čar a kouzel. Našel si spoustu přátel a nade všemi vynikal v kouzelných formulích. Školu dokončil v roce 1984 a na konci se mu ještě dostalo prestižní gratulace za jeho výsledky v kouzelných formulích na zkouškách OVCE.
Lockhart okamžitě začal pracovat na Ministerstvu kouzel v Oddělení kouzelných katastrof jako vymazávač pamětí, kde ale zanedlouho shledal svou práci nevděčnou a povídá se, že než svou pozici opustil, podařilo se mu urazit většinu svých spolupracovníků.

Mezi roky 1985 a 1991 procestoval kontinent křížem krážem a během cest ještě napsal a vydal několik knih. Ta nejproslulejší pojednávala o tom, jak v Aberdeenu porazil vlkodlaka jen za pomoci mudlovského telefonu. Jeho první publikace, Vílí výzbroj (1985), neměla valný úspěch v Británii, ale zato v Austrálii se dostala na vrchol žebříčku bestsellerů. Kniha Jaro s Yettim (1986) měla mnohem větší úspěch, a tím odstartovala Lockartovu zářnou kariéru. 1987 se dočkaly svého prvního výtisku také knihy Génius a ghúlové a Čtrnáct dní s čarodějnicemi, které se na několik měsíců staly držitelkami míst v nejlepší desítce.

Po krátké pauze v roce 1988 byl Lockhart schopen dopsat i zbytek své nynější kolekce.
Do Británie se vrátil až v roce 1992 kvůli vydání své autobiografie a následně přijal nabídku pracovat jako učitel obrany proti černé magii na své staré škole.

Následující řádky popisují události, které se staly v den vydání autobiografie.
Harry Potter s radostí přiznával, že od toho životu nebezpečného dobrodružství v předchozím roce začal chápat a akceptovat i svou zmijozelskou část osobnosti. Nyní měl vždy po ruce několik různých druhů zbraní včetně jeho hůlky, jakkoli zbytečná se mu posledně ukázala být.

Od obdržení jistého úředního varování si Harry sehnal několik knih kouzelnických práv a objevil tam jednu skulinku, která by mu mohla trošku zlepšit život. Striktně řečeno, ne všechny lektvary požadovaly užití hůlky, takže je Ministerstvo kouzel nemohlo monitorovat. Harry zprvu váhavě vyndal svou učebnici lektvarů z prvního ročníku a namíchal několik z těch zlomyslnějších směsí, o kterých se tam psalo. Vlasorost, Chameleóni kůže, matoucí lektvar, lehký lektvar poblouznění a lektvar, který způsoboval nepříjemné boláky a vyrážku, byly nyní bezpečně schovány v jeho plášti.

Nebylo to snadné. V lektvarech byl naprosto ubohý a jeho pokoj v Zobí ulici měl nyní o něco zelenější strop než dřív. Nebyla jeho chyba, že se mu do cesty připletl špenát! Ale po nějaké době lektvarům přišel na kloub - klíčová slova byla "po nějaké době".

Harry se opět rozhihňal, když si vzpomněl na brunátnou tvář strýce Vernona, když přišel na večeři a jeho vlasy v té chvíli připomínaly cukrovou vatu. Ještě pořád nepřišel na to, jak se mu to vlastně podařilo, ale děkoval bohu, že ty účinky nebyly trvalé. Několik lidí se podívalo směrem, odkud smích přicházel. Když si Harry uvědomil, že je středem pozornosti poloviny zákazníků Krucánků a Kaňourů, lehce se začervenal a odkašlal si. Naneštěstí jeho počínání na něho přitáhlo pozornost jednoho reportéra z Denního Věštce a jednoho Zlatoslava Lockharta.
Vypadal ještě domýšlivěji, než si ho představoval po Hermioniných sáhodlouhých přednáškách.
Teď ale nebyl čas na rozjímání, protože ho reportér (který podle něj vypadal jako ropucha) chytil ta předloktí a přistrkal ho k již zmíněné celebritě.

"Harry Potter! Jen pojď, spolu to dotáhneme až na titulní stranu," řekl zvesela Lockhart.
K jeho smůle Harry nebyl veselý ani trochu.

"Ach tak, vy mě potřebujete, abyste byl na první straně. Sám to asi nezvládnete, hmm?" poznamenal Harry. Lockhart se ale nenechal odradit a přitáhl Harryho k sobě blíž.
"No tak Harry, nezabere to ani minutku. Úsměv!" zazubil se ten blonďatý blbec.
Jestli se Harry nemýlil, což se mu ale vždy povedlo uhodnout tak 50/50, tak byl Lockhart jeden z těch povrchních typů lidí.

"Promiňte, že vyrušuju, pane, ale máte něco mezi zuby!" vyjeknul a tvářil se, jako by kousek špenátu v Lockhartových zubech byl apokalyptickým koncem světa.
V tomhle případě se Harry nemýlil.

Lockhart začal cekem zajímavě imitovat člověka s arachnofobií, který zrovna zahlédl obzvlášť velikého pavouka.
"Aagggh! Vyndejte to někdo!" zakvílel.
"Tady pane!" zakřičel Harry a bleskově z pláště vytáhl láhev s pitím. "Tohle nosím pro všechny případy pořád u sebe." Jo, pro všechny případy, které toužily po tom, aby je někdo nabarvil na jasně zeleno.

Lockhart elegantně popadl láhev a několika doušky polovinu vypil. Perfektní.
Harry se ďábelsky zašklebil, když se Zlatoslavovy oči na chvíli rozostřily. Jeho úšklebek však zmizel, jakmile se ty oči zaměřily na něj.

"Kdopak je ten krasavec přede mnou?" zvolal Lockhart, poklekl na jedno koleno, popadl Harryho ruku a políbil jí. "Tak jemná kůže, tak mladý, tak překrásný. Zapózuj se mnou, můj hezounku!"
Chudák Harry vypadal, jako by měl každou vteřinu dostat infarkt, když ho reportér vyfotil v objetí Zlatoslava Lockharta.

Ten chudáček málem omdlel, když ho Lockhart štípnul do zadku. Harryho zadek patří Harrymu, tím si byl Harry jistý. Ale proč se Lockhart začal takhle chovat? Harry se pohlédl na toho idiota, který opět seděl za stolem a podepisoval knihy. Vedle něj stála láhev na vodu, napůl plná lektvaru poblouznění. Počkat, lektvaru poblouznění? Vždyť to měl být barvící lektvar, ne blouznící. Co to jen provedl?!

"Kurva," zamumlal Harry a mávnul na Rona a dvojčata, aby k němu přišli. "Kluci, vidíte támhletu láhev na… Lockhartově stole…" Harry se odmlčel a zíral na místo, kdy se dřív nacházel Lockhart i ta láhev, a jak se zdálo, ani jeden z nich už tu nebyl.

Tu noc u Děravého kotle

Harry seděl na baru s Ronem, Fredem, Georgem a Ginny a tiše popíjel svůj máslový ležák. Byl hluboce ponořen do svých myšlenek a ostatní se pokoušeli udržet na svých nosech oříšky. Jak jen mohl pomíchat ty lektvary? A proč zrovna on? Možná, že kdyby byl Snape lepším učitelem a něco ho naučil, tak by nebyl v téhle pozici.

"Ahoj má květinko," zapředl hlas do jeho ucha. Harry se pokusil otočit, aby se podíval, kdo to byl, ale ruce toho cizince, které měl na ramenech, mu nedovolily se podívat.
"Pokoj 19," zašeptal ten hlas, a Harry vypískl, když jedna ruka sklouzla z ramene, přejela mu po hrudi a zastavila se těsně nad opaskem jeho džínů. "Budu na tebe čekat," zapředl hlas a Harry uslyšel, jak se ta osoba přemístila pryč.

"Debilní Lockhart a jeho debilní fotky," mumlal si pro sebe Harry, když šel nahoru do svého pokoje. Weasleyovi se rozhodli zůstat na noc v Londýně, než se ráno vrátí domů. Harry si zaplatil vlastní pokoj, Pokoj 20.

Pokoj 20 se čirou náhodou nacházel přesně naproti Pokoji 19, před kterým stál Lockhart a opíral se o dveře.
"Přišel jsi na návštěvu, Harry?" odstrčil se ode dveří a pomalu následoval Harryho ke dveřím Pokoje 20. "Nebo jdu já navštívit tebe?" otázal se, vytrhnul klíč z chlapcovy ruky, odemknul a otevřel dveře. Lockhartovy rty se náhle ocitly na Harryho a on cítil, jak se ho Harry pokouší odstrčit.

"Já ti říkám, že Kanonýři jsou lepší než Draci!"
"A já říkám tobě, Ronalde Weasley, že Harpie jsou lepší než…Harry?"
Lockhart Harryho bleskově pustil a odkradl se směrem ke svému vlastnímu pokoji. Ron a Ginny stáli ohromeně na konci chodby a sledovali počínání toho blonďáka a Harryho.
Ron si odkašlal, protože se to nevypadalo, že by Harry jevil jakékoliv známky života.
"Hele, Harry, mě nevadí, jestli nejsi na holky, ale…" začal Ron poněkud hloupě.
"Ne, to nic není, Lockhart mi jen… připomněl, že musím být neustále ve střehu," odpověděl Harry a zatřepal hlavou, jako by se jí snažil vyčistit. "Přece jen je nový učitel obrany a já jsem zdroj potíží."

Ti dva zrzci se tvářili pochybovačně, ale nechali to plavat.
Harry by je nejraději oba políbil.

O dva měsíce později
"Vezmeš si mě, Harry?"
Jestli ten kretén nesklapne, tak bude Harry muset zjistit způsob, jakým Lockhart zabil tu ježibabu, vlkodlaka a yettiho, zkombinovat je a vytvořit tak ultimatní vraždící stroj, který by na něj mohl použít.
Lockharta se nedalo jen tak zbavit a bylo jedno, kolikrát mu to Harry zopakoval…
"Ne."
Lockhart si vždycky vymyslel nějakou úžasnou schopnost, o které si myslel, že jí Harry vážně potřeboval…
"Ale já umím dobře kouřit!"
Nepotřeboval, nechtěl a vlastně ani nevěděl, jak to funguje.
"Je mi dvanáct. Nepotřebuju sex."
Ale věk, zdá se, nic neznamenal, ne pro SuperLockharta.
"Skvěle vařím."
Každý den probíhal stejně.
Vstát. Být požádán o ruku. Nasnídat se. Být požádán o ruku.
"Ne."
Jít na vyučování. Nic se nenaučit, protože váš učitel je příliš zaměstnán pokusy dostat se vám do kalhot nebo do rodiny.
"Prosím!"
Jít na oběd. Být požádán o ruku.
Udělat si úkoly. Být požádán o ruku.
"Bojoval jsem s vlkodlakem."
Jít na večeři. Být požádán o ruku.
"To je mi jedno."
Jít do postele a najít dopis a růži na polštáři.
"Vezmeš si mě?"
"Ne."
"Pěkně prosím!"
"Ne."
"Har-rrryyyy!"
"Odprejskni."
"Ale já tě miluju."
"Lžeš."
"Láska nic neznamená. Vezmeš si mě?"
"Ne."
"Ale Harry…drahý…vrať se…"
A pořád dokola a dokola.

Naštěstí s sebou Harry, který se poučil z předešlých událostí, pořád nosil svůj plášť a zmizel, když zašel za roh.
Ředitel Albus Brumbál byl nucen Lockharta propustit, když se k němu doneslo, že byl spatřen v jedné z chodeb, jak se pokoušel dvořit Harrymu Potterovi. Zdá se, že se to dělo už nějaký čas, a Albus cítil, že udělal správnou věc. Jediná věc, která ho na případu ještě zajímala, bylo, na kdy mají domluvené rande.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Oh Lockhart?

Ano
Ne

Komentáře

1 ss-slash ss-slash | 27. ledna 2013 v 14:56 | Reagovat

Skvělý Theo, moc hezká povídka, odechová a vtipná. Moc se mi líbí i překlad je super! Jsi fakt dobrá, úplně mi to zvedlo náladu :) Už se těším na další překlad!

2 Theo Theo | 27. ledna 2013 v 15:35 | Reagovat

[1]: Nemáš vůbec zač :3 Venku mrzne, domácnost nemocná a včera nebylo do čeho píchnout, tak jsem se do toho nějak zabrala :D Hlavně že tě to aspoň trošku pobavilo.

3 Profesor Profesor | 27. ledna 2013 v 21:14 | Reagovat

Moc hezká a vtipná povídka.

4 Spit Spit | 27. ledna 2013 v 21:23 | Reagovat

:-D Bomba a skvěle přeložená.

5 bacil bacil | 27. ledna 2013 v 21:31 | Reagovat

Tak něco tak bláznivého jsem už dlouho nečetla. Tohle mně opravdu pobavilo. Díky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama