Není kam utéct

24. dubna 2012 v 17:02 | Abigail Osbourne |  Tvorba mimo mísu
Tady je jenom taková krátká blbost, opět mimo mísu :D.

Kate běžela. Netušila proč a netušila kam. Jen se snažila utéct. Ten neznámý muž jí pronásledoval na každém kroku. Byl jako stín, který se za ní neúnavě plížil. Neměla chvíli klidu. I v bezpečí svého domova se neustále rozpačitě ohlížela, jelikož měla pocit, jako by stál i tam. Všude viděla jeho démonické černé oči. Pořád musela myslet na tu neproniknutelnou čerň. Proto se nyní snažila utéct. Měla strach… velký strach. Čelo měla orosené potem a zrychleně dýchala, aby také ne. Běžela, jako by na tom závisel její život, což možná byla pravda. Bála se toho muže, šel z něj strach. Cítila z něj temnotu, zlo a nenávist. A ty jeho oči, ty temné oči. Byly ledové, jako arktický ledovec, hluboké jako bezedné studny, temné jako jeho duše. Běžela dlouhou chodbou a za sebou slyšela jeho kroky. Kdykoliv zrychlila, zrychlil i on. Byl vytrvalý, zvládl jí pronásledovat nekonečně dlouho. Byla k smrti unavená, sotva popadala dech, ale přesto nepolevila a běžela dál. Musela! Závisel na tom její život, cítila to. Chodba zatáčela vpravo a na jejím konci byly dveře. Naděje jí poskytla náhlý přísun energie. Ten pocit se jí rozlil po celém těle. Dveře. Už tam bude! Konečně se zbaví toho muže. Konečně její duše dojde klidu. Ještě více zrychlila. Nohy měla rozedřené do krve a vypadalo to, že ji každou chvíli musí prasknout plíce. Už jen pár metrů! Ohlédla se. V zápětí jí došlo, že to neměla dělat. Muž byl až nebezpečně blízko. Zdálo se, že kdyby skočil, neměla by šanci uniknout. Ty oči! Otočila se zpět a natáhla ruku ke dveřím. Zbýval už jen kousek. Už jen malý kousek a dosáhne na kliku! Už jen pár centimetrů. Zastavila ji však mužova ruka na jejím rameni a… v tom se probudila. Celá rozrušená a zpocená se rychle posadila. Podívala se na budík, který stál na nočním stolku vedle postele. Byly teprve tři hodiny ráno. Ulevilo se jí, když jí došlo, že to vše byl jenom zlý sen. V tu chvíli však zazvonil zvonek a za oknem se mihnul černý stín.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Georgiana Georgiana | 25. dubna 2012 v 14:27 | Reagovat

Nádech, výdech, uklidnit srdce, to mi připomíná, jak jsme psali ve škole humorné příběhy. Byl z toho stejný děs jako z tohohle (ano, opravdu to NENÍ ironie, byla to hrůza ve svém nejhorším podání - zčásti to byl hysterický smích - ta větší ale pláč...). Taky se mi vždycky něco mihne u okna, když se probudím z noční můry a to ztuhnu a jsem jak malá holka, co se ještě nepřestala bát tmy. Proto je to tak působivé, že? :D

2 Abigail Abigail | Web | 25. dubna 2012 v 21:05 | Reagovat

Já to mám taky! Vždycky se pak zahrabu pod peřinu a nevystrčím ani vlásek, protože se bojím, že kdybych vystršila z tý podpeřiny třeba jenom nohu, tak mi jí něco ukousne :D. Ach, lidská mysl je opravdu největší záhadou v dějinách lidstva! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama