Tak a máme tu poslední část MS. Moc děkuji všem, kteří povídku četli a komentovali, snad se vám líbila. (nechci vypadat nějak nafoukaně nebo tak) Mě osobně se tahle povídka líbí zatím nejvíc ze všeho co jsem napsala. Nejak mi holt přirostla k srdci :). Takže, užijte si poslední část, sejdeme se u nové povídky! Enjoy lml
Varování: depresivní, psychologické
Věnováno: Nade, Shinnya, Slimča, Alissea a Ilay!
Zase na mě dolehl ten známý pocit viny. Tak jako tenkrát, když jsem poprvé do svého zápěstí zabořil ostří žiletky, jsem se chtěl stočit do klubíčka pod peřinu, ukrýt se pod ni jako pod deštník chránící mě před dešťovými kapkami a zavřít oči. Najít si útočiště tam, odkud už není cesty zpět. Dnes to je rok, co jsem porazil Voldemorta. Rok co se ze mě stal vrah. A stejně jako před rokem se dnes ve Velké síni koná velká oslava. A já na ní stejně jako před rokem chybím. Stejně si toho nikdo nevšimne. Byl jsem jen loutkou, prostředkem, zbraní, která již splnila svůj účel.
Znovu přemítám, jaké by to bylo, kdybych se narodil, jako "normální" kluk. Kdybych vyrůstal s mými rodiči. Kdybych jako malý usínal v matčině láskyplném objetí. Kdybych nemusel chránit všechny své přátele před Voldemortem. Kdybych… ach Bože!
Bojím se. Ano zvláštní, já, jenž jsem se nesčetněkrát utkal se zlem, se bojím dalšího dne, další deprese, další noční můry, dalšího opovržlivého pohledu těch onyxových očí. Dřív jsem si myslel, že až porazím Voldemorta budu moc být konečně šťastný, ale nestalo se tak. Najednou se cítím nepotřebný, zbytečný a hlavně pošpiněný. Co na tom, že to byl tyran a bezcitná zrůda. Byla to vražda.
Potřebuju ho, s ním bych to možná dokázal přejít. S ním bych to všechno mohl zvládnout. Avšak ten, v jehož objetí toužím nalézt bezpečí, mě nenávidí. Už nemůžu dál. Už to prostě nezvládnu. Sbohem lásko… Už nedokážu žít pro tvůj úsměv, když vím, že se ho stejně nedočkám. Naposled jsem sevřel v ruce ten milovaný předmět. Ten předmět, který mi poskytl tolik úlevy. Naposledy jsem se podíval na ošoupanou fotku, kterou jsem v prvním ročníku vystřihl z nějakého novinového článku. Přejel jsem po ní prsty, jako bych ho chtěl pohladit. Vypadal na té fotce stejně jako nyní. Nezáleželo na tom, kolik uplynulo let, on byl pořád stejně krásný. A já pro něj budu navždy symbolem nenávisti. Kéž bych se narodil jako někdo jiný. Jako někdo inteligentní, krásný a hodný jeho pozornosti. Nenávidím se. Na zadní stranu fotky jsem ještě napsal to, co jsem se mu vždy bál říci. Naposledy jsem tu fotografii políbil. Nasadil jsem svůj, již nacvičený úsměv, o kterém si všichni mysleli, že je skutečnou tváří Harryho Pottera a přiložil žiletku na své místo.
Ostří proniklo hloub než obvykle. Slastný pocit ho opět polapil a rozprostřel se mu po celém těle. Až v konečcích prstů u nohou cítil tu nepopsatelnou úlevu. Najednou vše začalo černat a on už jen z dálky zaslechl milovaný hlas…
Jeho oči se zavřely, už se nestihly střetnout s bolestným pohledem onyxových očí. Už neviděly slzy, které stékaly po tvářích muže, kterého miloval. Už neslyšel šeptaná vyznání lásky, omluvy a prosby, aby se probudil. Neslyšel ani bolestný křik a vzlyky, které unikaly ze rtů milovaného, poté co si přečetl Harryho poslední slova- Miluji tě Severusi.
Nade | 
vlastne jsem ani necekala jinej konec. ackoliv chapu ze dej asi nebyl to hlavni, byl na muj vkus trochu moc povrchni. chci rict, ze to tema nabizelo trochu vic..
presto jsem rada ze muzu obcas cist taky neco jinyho nez sladkobolnou romantiku, diky cemuz se mi ani ta nepreji. :)