MS- Kapitola druhá

19. února 2012 v 15:19 | Abigail Osbourne |  Melodie Smrti
:D Tak nakonec se dám kapitolu už dneska ;). Ale další bude opravdu až za týden, potřebuji čas na psaní dalších věcí, abych je sem pak mohla přidávat ;) :P. Mrzí mě, že bylo tak málo komentářů. Tak vás moc prosím, zanechte koment! Prosím, prosím... :))). Snad se vám tato část bude líbit. Enjoy!
Věnováno: Ilay a Nade (jediným komentujícím ;D)
Varování: Depresivní, psychologické
Ps: Opět chybí beta, tak se omlouvám za chyby (určitě jich tam je dost).



Znovu jsem pocítil ten úžasný pocit úlevy. Znovu jsem cítil to chvění probíhající celým mým tělem. Konečně. Ještě jednou jsem prsty uchopil ten nenáviděný a přitom zbožňovaný předmět. Na jejích hranách se skvěly zaschlé kapky krve. Zvláštní, dodávaly mi pocit bezpečí. Pozoroval jsem ji s nábožnou úctou a ďábelským strachem zároveň. Jak může takový malý předmět, přinést tolik úlevy. Můj pohled sklouzl na ranku na mém zápěstí, z které vytékaly potůčky krve a tvořily na zemi rudé jezírko. Fascinovaně jsem to pozoroval. Najednou mi hlavou prolétly obrazy mě, Rona a Hermiony jak se ve společenské místnosti smějeme při psaní jednoho z domácích úkolů. Vzpomněl jsem si na vánoční oslavu ve velké síni, kde jsme se bavili pojídáním Bertíkových fazolek a testováním zákusků Freda a George. Všechny tyto vzpomínky naznačovaly, že jsem kdysi vedl normální život. Připadalo mi to všechno tak dávno. Zároveň jsem si vzpomněl na jeho oči, rty na jeho… ne! Musel jsem se v duchu okřiknout. Teď na něj nesmím myslet. Tyto chvíle jsou jen a jen moje. Jen já a žiletka. Nikdo jiný tu nemá co dělat a obzvláště ne on. Zdroj mého největšího utrpení.

Ještě jednou jsem se podíval na loužičku krve pod mojí rukou. Byla větší než obvykle. Neměl bych to dělat, já vím. Stydím se za to. Nepřežil bych, kdyby to někdo zjistil. Taková hanba. Jsem ubohý a vím to, ale dělám to pro to, abych přežil! Bez toho bych už dávno skočil z astronomické věže nebo obrátil hůlku proti sobě. Ne, že bych o tom už neuvažoval. Každý den si představuji, jaké by to bylo. Volnost, svoboda… klid. Znovu bych viděl rodiče a Siriuse- všechny, kteří mě milovali. Mě, Harryho! Ale ještě to nedokážu. Nedokážu ho opustit. Ještě ne. I když vím, že ho nemůžu nikdy mít, i když vím, že se na mě nikdy nepodívá jinak než s nenávistí v očích, i přes to všechno mi ten pohled na něj za to všechno stojí.

Miluju ho. Celou svou duší, celým svým srdcem. Miluji ten jeho hluboký pronikavý pohled, ty temné hřejivé oči. Miluji ty vlasy, které se na první pohled mohou znát mastné. Miluji jeho nádherné rty. Málokdo si všimne jejich zvláštního, svůdného tvaru, má opravdu ty nejkrásnější rty, jaké jsem kdy viděl. Miluji jeho chůzi- rychlou, energickou. Miluji, jak umí zavířit pláštěm, až se kolem něj zvedne vítr. Miluji každý jeho pohyb, tak plynulý, elegantní. Miluji, jak jeho krásné dlouhé prsty jemně svírají přísady do lektvarů a s jakou láskou je přidávají do kotlíku. Miluji jeho hlas. Ta nejkrásnější hudba, která vždy ovine mé uší bubínky… jeho dokonalý sytý baryton, nejnádhernější zvuk ve vesmíru. Miluji, jak je tajemný. To mě na něm snad přitahuje nejvíce. Tajemný Severus Snape… svádí člověka k tomu, aby se snažil nahlédnout pod tu jeho neproniknutelnou slupku sarkasmu, kterou dává všem na odiv. Vybízí člověka k tomu, aby toužil spatřit alespoň kousek jeho skutečného já. Je Bohem a ďáblem zároveň. Miluji to celou svou bytostí.

Rychlým mávnutím hůlky jsem zacelil ranku, z které ještě stále vytékala krev. Už bylo dost pozdě, musel jsem se vrátit do Nebelvírské věže. To jsem tu opravdu byl tak dlouho? Vstal jsem. Trochu jsem zavrávoral, ale naštěstí se mi podařilo udržet rovnováhu.
Už jsem byl skoro u portrétu Buclaté dámy, když v tom se zpoza rohu vynořila pro mě až moc dobře známá černě oděná postava. Opět mě propaloval svým nenávistným pohledem a jeho nádherné rty se zkřivily do pověstného úšklebku. Náhle jsem pocítil nutkání znovu si dopřát tu božskou úlevu. Zase pronesl svým sametovým hlasem jeho typické "Ale, ale… pan Potter, jak nečekané." Opět se mě snažil urážet, opět mi strhnul body a neodpustil si nějakou poznámku ohledně mého otce. Přes to všechno jsem při odchodu pozoroval jeho vzdalující se postavu zasněným pohledem.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 19. února 2012 v 18:27 | Reagovat

Bože můj, než se vyjádřím, k celé téhle úchvatnosti..
Člověk si jenom tak jde podívat se na tvůj blog, jestli tu nepřibylo něco nového a ejhle, málem ho trefí šlak, nejen z toho, že je tu druhá kapitolka Melodie smrti, ale to že je mi i věnovaná, málem mě omyli..xD Moc ti děkuji, strašně mě to věnování potěšilo **-**

A teď už teda k samotné povídce, jedna věta, která mě napadá celou dobu, jak jenom tohle skončí..xD A teď, když vím, že prostě do soboty to budu muset nějak vydržet... Já to zvládnu, chápu, že musíš psát i jiné věci a budu ti držet palce, jsem napnutá jak kšandy..xDD
Je to opravdu dokonalé, mám totiž styl tohoto psaní ráda, skoro žádná přímá řeč, jen pocity a myšlenky, vzpomínky, kdysi jsem taky podobnou povídku napsala, ale tvojí povídce se rozhodně nevyrovnám ...xDD
Krása :)

2 Shinnya Shinnya | 19. února 2012 v 18:28 | Reagovat

Na doporučení Ilay jsem si povídku musela přečíst, nedalo mi to jinak^ ^
Je úžasná, určitě si nenechám ujít další kapitoly, a jelikož jsem přeskočila první díl, tak bych si ho teď mohla jít doplnit..XD

3 ss-slash ss-slash | E-mail | 19. února 2012 v 19:37 | Reagovat

Oh bože... *utírá si oči* Ilay!!! Tvé komentáře jsou prostě dar z nebes. V životě by mě nenapadlo, že si moje povídky vůbec někdo přečte... a tvé nadšení z nich mi vždycky dodá tolik energie k dalšímu psaní! Já, ... opravdu nevím co říct! Jsi zlatíčko :-***. Věnování je neaprostá samozdřejmost... zvlášť tobě ;). Ještě jednou mooooc děkuju! Neumíš si představit jak moc to pro mě znamená!!!

Shinnya- Děkuji, že si uposlechla Ilay a povídku si přečetla. Také mooooc děkuji za komentář! Ty vždycky nejvíce potěší! :))

4 Nade Nade | Web | 19. února 2012 v 19:52 | Reagovat

Moc děkuju za věnování. Tahle povídka vypadá tak... beznadějně. Harryho zoufalství je úplně hmatatelné. Při jeho rozpoložení hrozí, že povídka bude opravdu krátká.
Těším se na další kapitolu.

5 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 19. února 2012 v 20:02 | Reagovat

Sama jsem člověk píšící a vím, jak komentáře dokáží nabudit a tvé povídky, co si budeme povídat, už tolikrát jsem ti to říkala, jak jsou úžasné ať parodie a teď co jsem měla tu čest poznat u něco vážného..xDD
A mě vždycky potěší, že autor odepíše svým čtenářům *utírá si slzy*
Věř mi, že jsem tvoje věrná čtenářka čehokoliv, co sem dáš Fan number One..xDD

6 ss-slash ss-slash | E-mail | 19. února 2012 v 20:18 | Reagovat

Vím, že to zní jako otřepané klišé... ale opravdu!... NEVÍŠ JAK MOC, TO PRO MĚ ZNAMENÁ! Mě jen tak něco nerozbrečí, ale u tvých komentářů opravdu utírám slzy! Mohu dokázat i fotkou! :DDD Děkuji moc ;). Pro mě vždycky budeš Fan number One! :-****

7 Tessie Tessie | 19. února 2012 v 20:20 | Reagovat

Na to, že psychologicky depresivní povídky obvykle nemusím, se mi tahle líbí až moc. Narozdíl od těch ostatních je v téhle Harry klidný a relativně smířený s tím, že bude žít pro druhé a ne pro sebe. Úplně ho vidím, jak sedí na parapetu velkého okna, a dívá se ven na to, co nemůže mít.
P.S.: já vím, že nekomentuju, ale věř mi že čtu, všechno a všude, jenom jsem pokaždé po dočtení násilím vykopána od počítače - no jo, rodina :)

8 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 19. února 2012 v 20:35 | Reagovat

No mě jen tak taky něco nerozbrečí.... *ha blbost, řve u každé povídky, která je aspoň trochu smutná*.. Ale tímhle tím jsi mě opravdu dojala *snaží se nebrečet* Já bych měla děkovat tobě..x*
Nejspíš se někdy odhodlám a něco na Severuse a Harryho napíšu ^^

9 ss-slash ss-slash | E-mail | 19. února 2012 v 20:52 | Reagovat

Tessie- Ó je mi ctí :D moc děkuji za koment. Jo, já to popravdě dělám taky, čtu všechno, ale ke komentářům se dokopu jen málo kdy :). Budu to muset taky změnit ;))).

Ilay- Jestli se odhodláš, připrav se na Abigailí invazi :DDD. Už se těším na to HP/SZ ;)).

10 Symphony Symphony | 19. února 2012 v 22:20 | Reagovat

neni mi vubec jasny, kam tohle povede.trosku me zarazilo, jakym zpusobem harry resi svoje trapeni,ale budiz. nic proti tomu. a mam rada tenhle styl popisujici proud myslenek, je to prijemna zmena. a proto vsechno se tesim na pokracko!

11 Slimča Slimča | 20. února 2012 v 1:50 | Reagovat

Uf! A ty víš, že nejsem na tragiku, že jo? :D Bojim, bojim! A moc! Ale jinak máš ode mě velikou pochvalu. Je vidět, že jsi žena mnoha tváří :D a jde ti nejen psaní vtipných kousků, ale i něco daleko vážnějšího. Takže se s chutí bojím příštího týdne. ;) Díky!

12 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 21. února 2012 v 20:02 | Reagovat

Člověk se po sto letech mrkne na svůj blog, jestli se nestal zázrak a stal se...xDD Tvůj komentář, dlouhou dobu se mi ani nechtělo věřit, fjuu jak jsem potěšená...xDD

Nemusíš se bát, prozatím ho rušit nebudu a dokonce se ho plánuji rozjet, jen potřebuje novej desing...xD MUHAHA něco temného...xDD
Plánuji ho rozjet s naší první kapitolou Salazara a Harryho :D strašně jsi nás do toho s kámoškou nabudila, tak jsme si řekli, že bychom to už mohli začít zveřejňovat, i když to možná bude trvat..xDD

A no věř mí, já bych si s tebou taky moc ráda popovídala nuhu...xD Bylo by to vážně skvělé, bohužel můj Notebook-Boo-chan nemá na Skype už místo a proto mám jen ICQ tak pokud máš icq tak tu máš na mě číslo 266087323 a pokud nemáš tak možná facebook??...xDD Jméno je Šárik Hustokrutopřísňák Strašilová ...xDD Nediv se toho jména..xDD

13 Alissea Alissea | 1. března 2012 v 12:46 | Reagovat

krása, miluju depresivní povídky a tahle se mi mooc libi

14 Abigail Abigail | 1. března 2012 v 12:48 | Reagovat

Děkuji pěkně ;)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama