MS-Kapitola první

18. února 2012 v 20:07 | Abigail Osbourne |  Melodie Smrti
Tak je tu první kapitola nového ciklu Melodie Smrti. Lepší název mě nenapadl :D. Ciklus bude mít pouze 4 kapitoly, které budou celkem krátké. Povídku mám již celou napsanou, tak vám budu moc pravidelně jednou týdně (nejspíš právě v sobotu) přidávat novou část.
Snad se vám povídka bude líbit ;). Varuji vás, pokud čekáte něco typu ZSN, tak se šeredně pletete :). Enjoy it! lml Vaše Abby
Ps: Moc se omlouvám ze chyby, není to obetované a mě se to už nechce číst. Po těch 4 kapitolách toho mám už dnes dost a nejspíš si pudu pustit Přátele nebo BBT, abych se odreagovala ;).

Varování: Depresivní, psychologické


Díval jsem se z okna na Bradavické pozemky. Na ty spousty bezstarostných lidí. Smějící se a dovádějící ve sněhu, jako malé děti. Jen tak, jakoby mimochodem jsem přejel rukou po mém levém předloktí. Ne, nebyl tu nikdo, s kým bych se alespoň z části mohl podělit o svou bolest. Někdy mám strašnou chuť řvát "Vždyť se na ten svět kolem sebe sakra podívejte! Půlka z toho co v něm je, ve skutečnosti není pravda!" Dívám se na vás a usmívám se. A vy věříte tomu úsměvu. "Nechte mě být," říkám a vy věříte. Věříte, že jsem ten-jenž-porazil-temného-pána. Nikdo z vás nevidí jen Harryho, toho Harryho, který vyrostl v přístěnku pod schody a do Bradavic přišel, jako malé vystrašené dítě. Bál jsem se, že to tu bude stejné. Stejné jako u Dursleyů, že mě tu také budou nenávidět a říkat mi zrůdo. Nestalo se tak. Byl jsem přijat s nadšením, radostí a láskou. Nic z toho však nepatřilo mě- Harrymu, vše to patřilo chlapci, který přežil. Proto se stále naoko usmívám. Nechci, abyste věděli, kdo je ten Harry… teď už ne. Nenáviděli byste ho, stejně jako ho nenáviděli Dursleyovy, stejně jako ho nenávidí on. Jen já vím, že smích, je ta nejdůstojnější podoba smutku.

Jedině on, mě bral do začátku jako Harryho Pottera, i když ne tak jak bych si přál. Neviděl ve mně sice chlapce, který přežil, ale viděl ve mně jen mého otce. Avšak být pro něj mým otcem bylo lepší, než být vyvoleným. I on je jiný, cítím to. Vidím to. Také se skrývá. On za svou maskou krutosti, ironie a sarkasmu, já za maskou úsměvu. Lidé často nosí masky místo tváře a tváře místo masky. Stejně tak i on a já. Možná právě tohle bylo to, čím mě hned na první hodině zaujal. To jak vplachtil do třídy, stoupnul si před katedru a začal vykládat o očarování mysli, omámení smyslů, stáčení slávy a přípravě věhlasu. Nevím proč, ale probouzel ve mně dojem bezpečí. Od první chvíle jsem si tolik přál, aby mě vzal pod svá ochranná křídla. Psal jsem si každé jeho slovo, chtěl jsem, aby na mě byl pyšný. On mě však hned zpočátku zesměšnil. A při tom zůstalo.
Snažil jsem se, jak nejvíce jsem uměl, ale on si vždy našel něco, čím by mě urazil nebo zkritizoval. Bylo mu jedno, kolik hodin jsem strávil nad učebnicí lektvarů ve snaze být alespoň jednou objektem jeho chvály. Nenáviděl mě a já netušil proč. Čím víc mě urážel, tím víc jsem se mu snažil vyhovět. Byl jsem zoufalý. Jeho pohrdání mnou ještě zesílilo při lekcích nitrobrany. Snažil jsem se, opravdu snažil. Hodiny jsem strávil procvičováním věcí, které mě učil. Snažil jsem se uzavřít svou mysl, ale netušil jsem, jak toho mám dosáhnout. Když jsem za ním jednou přišel, abych ho poprosil, zda by mi nevysvětlil, jak bych toho mohl docílit, jen se pohrdavě ušklíbl a prohlásil, že jsem stejně neschopný, jako můj otec. Až když jsem nahlédl do jeho myslánky, pochopil jsem. V tu chvíli se zbortila jedna z mých iluzí. Můj otec, nebyl tak skvělý, jak jsem si ho představoval. Tedy, alespoň za svých školních let. To co jsem viděl, mnou hluboce otřáslo a jen posílilo mé city k němu, jen mi to dodalo sílu a odvahu snažit se ještě víc. On si však mé snahy nikdy nevšímal, nikdy neocenil to, oč jsem se snažil. Právě naopak, stal jsem se pro něj hnusným šmírákem. Ale to jsem přece nechtěl!

Vzpomínám si na svůj první orgasmus. V té chvíli jsem vykřikl jeho jméno. Můj svět se podruhé změnil. První změnu přinesla Hargidova slova, která mi mnohokrát zněla v uších. Slyšel jsem je i v té chvíli, kdy jsem vykřikl smrtící kletbu, která zabila člověka, který mi zničil celý život. …"Jsi čaroděj Harry." Tato věta ze mě udělala vyvoleného, uctívaného Harryho Pottera- vraha. A to jedno slovo, zakřičené ve chvíli nejvyšší možné slasti, ze mě udělalo homosexuála, zamilovaného studenta- gaye.

Ani z jednou z těchto věcí jsem se dosud nevyrovnal. Stále se budím ze spaní a vidím ty spousty mrtvých těl. Vidím tváře těch, které jsem miloval, těch, kteří za mě položili svůj život. Je mi jedno, co lidé tvrdí, že to nebyla moje chyba, že zemřeli "pro větší dobro". Ne. Já vím, že zemřeli kvůli mně. Kvůli mé neschopnosti ukončit to všechno dřív, kvůli mé neschopnosti vyrovnat se se statusem vraha! Ale copak to jde? Stát se jen tak vrahem?

Nikdy jsem nevěřil v Boha, ale tenkrát jsem se modlil. Prosil jsem za odpuštění! Prosil jsem, prosil! Ale Bůh se mi jen vysmál do tváře a ponechal mi tuto cestu vedoucí do náruče osamění, výčitek a bolesti. Dal mi nálepku vraha. Ten den lidé oslavovali pád zla. Já nemohl. Nedokázal jsem se v tu chvíli radovat. Věděl jsem, že bych měl, vždyť jsem konečně pomstil své rodiče a všechny lidi, které ta zrůda zavraždila. Ochránil jsem svět před temnotou. Nevím, proč mi místo toho v uších pořád dokola znělo jen jedno slovo- vrah. Vyslovením smrtící kletby jsem upsal duši ďáblu. To se nemělo stát.

Tisíckrát jsem se sám sebe ptal proč? Proč já? Já jsem přece nikdy nic z toho nechtěl! Nikdy jsem nechtěl výt Vyvoleným! Je-li Bůh, proč mě takto trestá? Co jsem udělal špatného? Co tak příšerného jsem udělal, že mi přichystal takovýto osud? Baví se tím snad? Možná je Bůh jen sadistický prase. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč by něco takového dělal. Nebo proč by mě naplnil tak příšernou touhou po někom, koho nikdy nemůžu mít? Proč? Tisíce otázek a žádná odpověď. Po tváři se mi skutálela slza. Jen jeda, avšak vystihovala všechny moje emoce… všechen můj smutek.

Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Opravdu nevím. Opět jsem pocítil ten známý pocit. Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem se nadechnout. Ta neviditelná ruka mi sevřela srdce svou ocelovou pěstí. Ztrácel jsem se v temnotě. Stále jsem se nemohl nadechnout! Ta bolest byla neskutečná. Horší, než ten nejbolestivější Cruciatus. Nemohl jsem jinak! Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl! A přece jsem to znovu udělal. Znovu jsem sevřel žiletku v ruce. Znovu jsem si ji přiložil k levému zápěstí. Stydím se za sebe.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 18. února 2012 v 23:05 | Reagovat

Bože můj, tak dlouho jsem se těšila na tvoji vážnou tvorbu a jak vidím, měla jsem proč, tohle je opravdu krásné a tak dojemné, a přiznám se, doufám, že vydržím čekat do soboty **-** Moc se ti to povedlo, jako zatím všechno, co jsem měla tu čest číst, ale jen doufám, a snad bude má prosba vyslyšena, že to třeba, snad skončí dobře? :D Nemám ráda smutné konce, jsem moc velká romantička a tohle mě vždycky dokáže rozložit :D

2 ss-slash ss-slash | 18. února 2012 v 23:49 | Reagovat

Oh Italy, ty jsi moje zlatíčko ;)* Takové komentáře, jako od tebe... radost pohledět. Jestli nevydržíš čekat do soboty... no ještě uvidím, možná sem dám kapitolku dřív ;). Přiznám se, že mě špatné konce také vždycky úplně rozloží :) pak jsem z toho klidně i pár dní špatná... záleží na povídce (třeba z Vyvrženců Pekla jsem se vzpamatovávala asi 3 dny :D) Ale to se mi na tragikách na jednu stranu líbí. No nebudu nic prozrazovat, nechte se překvapit ;)). Mooooc díky za komentář! lml

3 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 18. února 2012 v 23:55 | Reagovat

Snažím se, i když poslední dobou nebyl vůbec čas, stále jsem se nedostala k tomu, aby si přečetla šestou kapitolku vašeho Glosu Aww, momentálně se s přítelkyní věnujeme psaní povídky na Harryho a Salazara Zmijozela...xDD, ale zítra to zvládnu, už musím...xDD
Jojo Tragédie mají něco do sebe, protože, přece jen, všechno nemůže skončit dobře, že? Ale sama vím, jak je hrozné třeba v povídce někoho zabít, i když mi přirostl k srdci..xDD
Opravdu jsem na to velice zvědavá...xDD A nemáš za co :D

4 ss-slash ss-slash | 19. února 2012 v 0:36 | Reagovat

Mám za co, děkuji a jestli píšete slash HP/SZ... jistě očekávejte můj příchod :D.

5 Nade Nade | Web | 19. února 2012 v 14:07 | Reagovat

Není nic lepšího, než malá deprese po nedělním obědě. :)
Povídka mě moc zaujala a počkám si, jak to bude dál.

6 ss-slash ss-slash | E-mail | 19. února 2012 v 14:29 | Reagovat

Jsem moc ráda, že povídka vzbudila tvůj zájem :). Děkuji :-*

7 Shinnya Shinnya | 19. února 2012 v 18:44 | Reagovat

Chce se mi křičet "Božeee, je to tak dokonalý!"*-* a jelikož by mě dnes rozbrečela i reklama na praxí prášek, tak se mi chce i strašně řvát..:D ale ne, budu silná holka! *za rohem si nenápadně stírá slzy*
Úžasná práce!..:))

8 ss-slash ss-slash | E-mail | 19. února 2012 v 19:41 | Reagovat

Shinnya- Wuuuáááá *skáče po pokoji*! Hrooooozně moooooc děkuju!!!! Já jsem tak strašně moc ráda, že se ti povídka líbí! btw: já taky se tam musela při psaní zamáčknout slzu ;). Ještě jednou... moc děkuji za koment a doufám, že i příště nějaký zanecháš ;))).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama